Řád lásky

LÁSKA A ŘÁD

Z veřejného semináře Berta Hellingera

Mnoho lidí je přesvědčeno, že pokud milujeme dost, pak láska zvítězí a všechno se obrátí v dobré. Zkušenost ukazuje, že tomu tak není. Někdy se musí rodiče jen bezmocně dívat jak se vše s jejich dětmi, ačkoli jsou hluboce milovány, obrací jinam než doufali. Možná onemocní nebo se stanou závislé na drogách nebo dokonce spáchají sebevraždu. Takové zkušenosti ukazují, že láska potřebuje ještě něco víc, aby mohla uspět. A to je to, abychom porozuměli a následovali její skrytý řád, zákony lásky.

Řád a Láska

Láska naplňuje co řád obnáší.
Láska je voda a zákony její džbán.

Řád drží zemí,
dovoluje lásce proudit.
Řád a Láska spolupracují:
jako melodie s jejími harmoniemi,
stejně tak láska se svým řádem.

Zrovna tak jako naše uši neuvyknou nesouzvuku,
třebaže si ho snaží vysvětlit,
tak ani naše duše neuvykne
lásce bez řádu.

Někteří zachází s řádem, jako kdyby byl
něčím, co můžeme vůlí změnit.
Ale řád je jaký je.
Působí, i když mu nerozumíme.
My jsme jej nestvořili, my jej objevujeme.
Posuzujeme jej jako mysl a duši
z jeho účinku.

Mnoho z těchto zákonů je skryto a my je nemůžeme pozorovat přímo.

Působí hluboko v duši a my máme tendenci skrýt je za našimi předsudky, výmluvami, touhami a úzkostmi. Potřebujeme se ponořit hluboko do duše, jestliže se tohoto řádu lásky chceme dotknout.


Brát život takový, jak nám byl dán

Rád bych nejprve promluvil o Řádu lásky mezi rodiči a dětmi z perspektivy dítěte. Tato pozorování jsou tak zřejmá, že se zdráhám je vůbec připomínat, ale je znovu a znovu zapomínáme.
Když rodiče dávají život, činí tak v nejhlubším shodě se svým lidstvím, a dávají se jako rodiče svým dětem přesně takoví, jací jsou. Nemohou přidat nic k tomu, jací jsou, ani nemohou nic ubrat. Otec a matka naplňují svou lásku tím, že dávají svým dětem vše, co jsou. Toto je první zákon lásky - děti berou život tak, jak jej dostávají. Dítě nemůže ubrat nic ze života, který dostalo, ani když si přeje, aby byl jiný.

Dítě JE svými rodiči. Láska vyžaduje, aby dítě přijalo svoje rodiče jací jsou, beze strachu a bez toho, aby si představovalo že by mohli být jiní. Ostatně, jiní rodiče by měli také jiné dítě. Naši rodiče jsou pro nás ti jediní možní. Představovat si cokoli jiného je iluze.

Přijmout své rodiče jací jsou, je velmi hluboké hnutí. Také to znamená náš souhlas žít život a svůj osud přesně jak je přítomný pro nás skrze naše rodiče - s omezeními, která to přináší. S příležitostmi, které nám to dává. Se zapletením se do utrpení, nemoci, viny ale i štěstí naší rodiny.
Toto přijetí našich rodičů jací jsou je náboženský akt. Vyjadřuje naši připravenost vzdát se falešných očekávání, jaký by život měl být nebo neměl. Toto náboženské přijetí sahá daleko za naše rodiče, a my také, jestliže přijímáme své rodiče, musíme hledět dál za ně. Musíme vidět skrze ně do dálky, ze které k nám přichází život jako takový, a musíme se poklonit před jeho mystériem. Když přijímáme své rodiče jací jsou, poznáváme mystérium života a sami se na něm podílíme.

Můžete vyzkoušet efekt tohoto přijetí ve své duši, když si představíte, jak se hluboce klaníte svým rodičům a říkáte jim: "Život, který jste mi dali, beru ho se vším, co přináší, se všemi omezeními a příležitostmi." Ve chvíli, kdy jsou tyto věty opravdově vysloveny, poznáváme život, jaký je, a rodiče, jací jsou. Srdce se otevírá. Kdokoli se řídí tímto přijetím, cítí se celistvý a v míru.

Porovnejte efekt této afirmace s opačnou představou, že se otáčíte pryč od svých rodičů a říkáte: "Chci jiné rodiče, nelíbí se mi, jací jsou ti moji." Jaká iluze! Jakoby vůbec bylo možné být sám sebou a mít jiné rodiče. Ti, kdo tajně vyslovují takovéto věty, se odvracejí od života a cítí se prázdní, bez podpory a nedokáží najít mír sami se sebou.

Někteří lidé se bojí, že když přijmou své rodiče, jací jsou, že budou muset přijmout také všechno zlé, a jednají jako by si mohli vybrat pouze tu část života, kterou by rádi. Jestliže se bojíme uchopit života v celistvosti i se zlým, co přináší, pak to dobré se ztrácí také. Přijetím svých rodičů, jací jsou, zároveň uchopujeme plnost života, jaký skutečně je.


Jedinečnost

Je zde obsaženo také jiné mystérium. Zažíváme sami sebe jako jedinečné. Každý z nás má něco osobitého, co nemůže být duplikováno a čím se lišíme od svých rodičů. A toto také musí být přijato, ať je to lehké nebo obtížné, dobré nebo špatné. Když se díváme na svět a na svůj vlastní život jasně, pak můžeme vidět, že všechno, co jsme a všechno co děláme, k němu patří. Cokoli můžeme udělat nebo odmítnout udělat, cokoli děláme pro nebo proti, děláme proto, protože sloužíme většímu celku, kterému nerozumíme. Jestliže se přiblížíme tomuto většímu celku, potom prožíváme tuto službu jako úkol a povolání, které nezvětšuje náš osobní úspěch ani nepřidává k naší osobní vině. Jsme prostě povoláni ke službě. Když se díváme na svět těmato očima, potom se obvyklé rozdíly stávají nedůležité. A toto mám na mysli, když říkám Stejnost.

Stejnost

Vánek vane zlehka a šepotá,
bouře hřímá a bije.
Stále je to ten samý vítr,
ta samá píseň.

Ta samá voda
nás nadnáší v lázni i topí,
napájí i pohřbívá.

Cokoli je živé,
ochraňuje samo sebe a ničí
ostatní,
hnáno tou samou silou.

To je to, co se počítá.
Kde jsou pak rozdíly?

Toto jsou základní podmínky života. Tak je to dáno, že máme rodiče a jsme dětmi. A také, že máme jedinečnou osobnost.


Přijímat, co rodiče dávají

Naši rodiče nám nedali jen život, ale také jiné věci. Živili nás, vychovávali starali se o nás a mnohem víc. Toto může fungovat dobře, jen když děti bero to, co dostávají takové, jaké to je. Zpravidla děti dostávají dost, jestliže jsou ochotny přijmout to, co je jim nabízeno. Samozřejmě existují výjimky, ale obecně to, co rodiče dávají svým dětem je dostatečné. Děti nemohou dostat vše, co chtějí, nemohou být naplněny všechny jejich sny, přesto dostávají dost.

Souhlasí s řádem lásky, když děti říkají svým rodičům, "Dali jste mi ten největší díl, a to je dost. Přijímám jej od vás s uznáním a láskou." Dítě, které takto cítí, se cítí naplněné a úspěšné, ať se předtím stalo cokoli. Takové dítě může říct, "O to ostatní se postarám sám." To je také nádherná zkušenost. A ještě může říct, "A nyní vás nechám v pokoji." Účinek těchto vět jde velmi hluboko. Děti získávají své rodiče a rodiče své děti. Zároveň jsou odděleni a navzájem nezávislí. Rodiče dokončili svoji práci a děti jsou volné žít svůj vlastní život s respektem ke svým rodičům, bez toho aby na nich byly závislé..

Ale představte si, co by se stalo v duši, kdyby děti říkali svým rodičům, "Za prvé, co jste mi dali, nebylo to správné, a za druhé, nebylo toho dost. Stále mi dlužíte." Co mohou získat děti od svých rodičů, když cítí tímto způsobem? Nic. A co mohou rodiče získat od svých dětí? Také nic. Takové děti se nemohou oddělit od svých rodičů. Jejich obviňování a nároky je svazují s jejich rodiči, takže ačkoli jsou k nim připoutány nemají žádné rodiče. Cítí se prázdné, potřebné a slabé.

Toto je druhý zákon lásky. Děti přijímají to, co jim jejich rodiče dávají navíc krom života tak, jak to přichází.


Velikost dětí

Navíc k životu, který rodiče dávají svým dětem, mohou dát také z toho, co nastřádali svým vlastním úsilím. Ale nemusí. Například matka je talentovaná malířka, která maluje krásné obrazy. To patří jí, ne jejím dětem. Jestliže její děti jsou zklamány, když nedokáží malovat tak krásné obrazy - ačkoli nemají takový talent ani nepracovaly tak tvrdě jako ona - potom porušují zákony lásky. Tak život nefunguje. To samé platí na materiální bohatství. Děti, které se cítí oprávněné zdědit bohatství svých rodičů a jsou zklamány, jestliže se tak nestane, ničí lásku. Jestliže zdědí toto bohatství, pak lásce poslouží, když to budou pokládat za dar.

Toto je důležité, protože se to týká také osobní viny našich rodičů. Osobní vina patří jen našim rodičům. Často se stává, že děti z lásky ke svým rodičům berou jejich vinu na sebe a chtějí ji nést za ně. Ale to je proti zákonům lásky. Takové děti se opovážlivě pokouší udělat něco, na co nemají právo. Například, když se dítě pokouší pykat za chyby rodičů, potom se samo staví nad svoje rodiče a pokládá své rodiče za děti, které potřebují, aby se o ně staralo, jako by samo bylo rodičem.

Nedávno byla na na jedné skupině žena, jejíž otec byl slepý a jejíž matka byla hluchá. Navzájem se velmi dobře doplňovali. Ale žena cítila potřebu starat se o ně, a když jsme postavili konstelaci její představitelka jednala, jako by ona byla velká a její rodiče malí. V konstelaci jí matka řekla, "Dokážu se o otce postarat sama." A otec jí řekl, "Je nám spolu s tvojí matkou samotným dobře. Nepotřebujeme tě." Ale žena, místo aby cítila úlevu, se cítila zklamaná. Zmenšila se opět na velikost dítěte.

Nemohla tu noc spát. Ve skutečnosti měla dlouhodobě problémy se spaním. Další den se mě zeptala, jesli jí mohu pomoci. Řekl jsem, "Lidé, kteří nemohou spát si někdy myslí, že musí zůstávat stále bdělí." Pak jsem jí vyprávěl příběh od Borcherta o mladém muži v poválečném Berlíně. Hlídal svého mrtvého bratra den a noc, aby k němu nemohly krysy. Ačkoli byl naprosto vyčerpán, byl přesvědčen, že musí zůstat na hlídce. Šel kolem muž a řekl mu, "Krysy v noci spí." Potom chlapec usnul. Tu noc spala žena dobře.

Třetí zákon lásky mezi rodiči a dětmi je, že respektujeme, co patří našim rodičům osobně a že jem dovolíme dělat to, co mohou a musí.



Braní a odmítání

Čtvrtý zákon lásky mezi rodiči a dětmi je, že rodiče jsou velcí a děti malé. Je správné, že děti berou a rodiče dávají. Protože děti přijímají velmi mnoho, potřebují vyrovnat učet. Je pro nás nepohodlné, když bereme od těch, které milujeme bez toho, abychom dávali něco na oplátku. S našimi rodiči nemůžeme nikdy srovnat tuto nerovnováhu, protože oni nám dali mnohem víc, než můžeme kdy vrátit..

Některé děti unikají z tlaku k vzájemnosti, z pocitu zavázanosti nebo viny. Potom říkají, "Raději nevezmu nic a budu se cítit volný bez viny a závazků." Takové děti se zavírají svým rodičům a cítí se prázdné a vyčerpané. Lásce by více posloužilo, kdyby řekly, "Přijímám všechno, co jste mi dali s láskou." Pak by mohly hledět s láskou na své rodiče a jejich rodiče by mohli vidět, jako jsou jejich děti štastné. Toto je cesta, jak brát a přitom zachovat rovnováhu, protože rodiče cítí uznání od svých dětí. A mohou dávat ještě víc.

Když dítě požaduje, "Musíš mi dát ještě víc," potom se srdce rodičů zavírají. Protože děti vyžadují, rodiče nemohou víc dobrovolně zaplavovat je láskou. To je vše, čeho se dá požadavky dosáhnout, zabraňují přirozenému proudu. lásky. A dítě, které vyžaduje, i když to dostane, stejně to neocení.

Vzájemnost

vzájemnost v braní je mezi rodiči a dětmi dosahována dávaním toho, co je přijímáno. Rodiče dělá šťastnými, když děti říkaji, "Přijímám všechno, co mi dáváte, a až budu velký, předám to dál." Děti se nedívají zpět, dívají se dopředu. Je to totéž, co udělali jejich rodiče, brali od svých rodičů a dávali svým dětem. Protože dostali hodně, cítí tlak dávat a jsou toho schopní.
To je vše, co jsem chtěl říct o Zákonech lásky mezi rodiči a dětmi.

Širší rodina

Nepatříme jen ke svým rodičům, ale také k naší širší rodině, do většího systému. Náš rodinný systém se chová jako by byl řízen vyšší funkcí, na které se všichni jeho členové podílejí. Můžeme to přirovnat k hejnu ptáků. Najednou se všichni ptáci otočí a letí novým směrem, jako kdyby jednotliví ptáci byli vedeni rozhodnutím hejna. V rodinném systému, vyšší řád skupiny funguje jako sdílené, rodinné vědomí. Toto společné vědomí je primárně nevědomé a my můžeme rozeznat jeho zákony z toho, co se stane, když poslechneme nebo když porušíme jeho požadavky.

Můžeme říct, kdo patří do rodinného sytému pomocí pozorování, kdo je ovlivňován tímto společným vědomím a kdo ne.

Obecně patří do rodinného systému tito lidé:

• Všechny děti včetně mrtvých a potratů
• Rodiče a jejich sourozenci
• Pradodiče
• Příležitostně některý z praprarodičů včetně vzdálenějších příbuzných, kteří trpěli nebo měli obtížný či neobvyklý osud
• Ne-příbuzní patří do systému, jestliže skrze jejich smrt či neštěstí měl někdo z rodiny prospěch, například předchozí partneři rodičů a prarodičů



Právo patřit

Základní princip aplikovaný na rodinný systém říká, že všichni členové mají stejné právo do něj patřit. V mnoha rodinách a klanech jsou určití členové vyloučeni. Strýc například byl černou ovcí rodiny nebo nelegitimní dítě, o kterém nesmí nikdo mluvit.

Nebo některý člen může říct: "Já jsem katolík a ty protestant a jako katolík mám větší právo patřit sem než ty." Nebo naopak, "Jako protestant mám větší právo sem patřit, protože patřím k pravé víře. Ty jsi méně věřící než já, takže máš menší právo sem patřit." Náboženství sice dnes už není tak důležité jak bývalo, ale jiné věci stále jsou, jako profese, národ, barva kůže, pohlaví.

Nebo, když někdy zemře malé dítě, rodiče dají dalšímu dítěti stejné jméno. Říkají tím mtrvému dítěti, "Ty už sem víc nepatříš. Máme za tebe náhradu." Mrtvé dítě už nemůže mít své vlastní jméno. V mnoha rodinách takové dítě není počítáno k dětem, není na něho ani vzpomínáno. Jeho základní právo patřit do rodinného systému je dotčeno, je mu odejmuto.

Mnohdy se to nazývá morálka. Když například některý člen věří, že je lepší než ostatní a povyšuje se tak. Ve skutečnosti je to zpráva, "Já mám více právo patřit než ty." Nebo když mluvíme špatně o jiných členech a pokládáme je za špatné, říkáme jim ve skutečnosti, "Máš menší právo sem patřit než já." V takových situacích, "dobré" znamená jen to, že my máme větší právo patřit a špatné znamená, že někdo druhý má menší právo .

Vyloučení členové rodinného systému jsou stále přítomni

Základní dynamika rodinného systému, že všichni členové mají stejné právo do něj patřit, netoleruje porušování. Kdykoli je někdo z rodinného systému vyloučen, vzniká v systému potřeba po vyrovnání. Tato kompenzační dynamika vede k tomu, že vyloučený nebo pohrdaný člen je zastoupen mladším členem rodinny, který si toho není vědom a je proti této identifikaci bezmocný.

Například ženatý muž se zamiluje do jiné ženy a řekne své ženě, že už s ní nechce mít víc nic společného. Vymyslí si povrchní a rozmarné důvody, aby mohl odsoudit její jednání a aby tak ospravedlnil nespravedlnost, kterou jí učinil. Později má děti se svou novou partnerkou, ale jeho dcera s ním bojuje zuby nehty bez zjevného důvodu. Ukázalo se že nevědomě reprezentovala jeho první ženu a cítila ke svému otci tu samou nenávist, jakou musela cítit jeho první žena. Jenže ona dokonce ani nevěděla o existenci této první ženy. V tomto můžeme vidět skrytou kompenzaci systému v akci, pomstu nespravedlnosti spáchané dřívějším členem nevědomě mladším členem.

Mnoho vážných problémů v rodinách - poruchy chování u dětí, ale také nemoci, sklony k nehodám a sebevražedné chování - se dějí, když děti nevědomě reprezentují vyloučené členy a hledají rozhřešení, které tito členové potřebují k odškodnění. Toto ukazuje druhou charakteristiku vědomí rodinného systému. Zajišťuje spravedlnost pro dřívější členy a působí nespravedlnost mladším členům.



Řešení

Mladší členové rodinného systému mohou být uvolněni z takovéhoto zapletení, jestliže jsou obnoveny základní zákony rodinného systému, když jsou vyloučení členové opět vzati do rodiny a je jim dán dlužný respekt. Například druhá žena může říct první, "Mám tohoto muže a platím za to. Respektuji tvoji ztrátu a uznávám nespravedlnost, která ti byla učiněna. Prosím dívej se přátelsky na mě a na mé děti." Když je toto opravdově řečeno, když je tak upřímně pojmenováno, co se stalo, a první ženě se dostane respekt, který jí patří, pak můžeme konstelaci často vidět, jak tvář první ženy změkne a ona opravdu může být přátelská, protože je respektována. Její reakce ukazuje, že ona také patří do rodinného systému.

Řešení také vyžaduje aby dítě reprezentující první ženu jí řeklo, "Toto patří jen mému tátovi a mé mámě. Cokoli se mezi nimi stalo není moje věc." Také může říct svému tátovi, "Jsi můj otec a já jsem tvoje dcera, dívej se na mě jako na svoji dceru." Tyto věty také, opravdově řečeny, obnovují základní řád. Otec se může dívat na svou dceru a nemusí v ní vidět svoji první ženu, a nemusí se v ní setkávat s nenávistí, kterou musela cítit. Může se na ni dívat a milovat ji jako svoji dceru. Dcera je volná být dcerou a otec otcem.

Dítě mu může také říct, "Toto je moje máma, nejsem spojená s tvojí první ženou. Mám svoji mámu." A může říct své mámě, "Nejsem spojená s tou ženou." Dokud představuje první ženu, může v ní její matka nevědomě vidět manželovu první ženu a může mezi nim dojít ke konfliktu jako mezi rivalkami. Když dcera řekne, "Ty jsi moje matka a já jsem tvoje dcera. Nemám žádné spojení s tou ženou, prosím dívej se na mě jako na svoje dítě," obnoví tím základní řád.

Porušení práva patřit bývá příčinou mnoha vážných problémů. Například když dítě zemře malé, ostatní děti mají tendenci cítit vinu, že ony jsou stále naživu, když jejich sestra či bratr zemřely. Je to jako by věřily, že oni mají prospěch, že žijí a jejich sourozenci škodu, protože jsou mrtví. Jsou potom sváděny k tomu, aby kompenzovaly tuto výhodu nevědomě zaranžovanou nehodou, neúspěchem nebo nemocí nebo dokonce tím, že chtějí samy zemřít, ačkoli nevědí proč.

V takových situacích, některé mohou děti obnovit řád lásky tím, že řeknou svým mrtvým sourozencům, "Ty jsi můj bratr. Respektuji tě jako svého bratra. Máš místo v mém srdci. Skláním se před tebou a tvým osudem a přijímám svůj osud, jak přichází." Tyto věty dávají respekt mrtvým sourozencům a dítě se může obrátit k životu bez viny.



Magická přesvědčení a jejich následky

Za potřebou vzájemnosti, která zapříčiňuje nemoci, můžeme hledat magická přesvědčení. Především to, že můžeme ulevit našim milovaným od jejich bolesti tím, že ji vezmeme na sebe. Například dětská duše často říká smrtelně nemocné matce, " raději budu nemocný a vezmu tvoje utrpení. Raději zemřu sám než abys zemřela ty." Nebo když je matka tažena ze života systemickými vlivy, pak se někdy stane, že dítě spáchá sebevraždu v magickém přesvědčení, že tím osvobodí matku a ona zůstane.

Anorexie má často takovouto dynamiku. Anorektické dítě pomalu odchází až zemře. Často se objevuje, že v duši takové dítě říká svému otci nebo matce, "Bude lepší, když zmizím já než ty." Je to hluboká, nevinná láska, ale když dítě zemře, čím se toho dosáhne?

Když pracuji s anorektickými dětmi, nechám je nahlas říkat tyto věty, které říká jejich duše. Nechám je dívat se představitelům své matky nebo otce do očí a říkat jim, "Raději zmizím já, než abys odešel ty." Pokud dítě opravdu uvidí svou matku nebo otce, nemůže už nic takového říct, protože vidí, že jeho rodiče by jeho smrt zasáhla. Dětská magická přesvědčení naprosto ignorují fakt, že rodiče také milují a že je tímto mučednictvím děti vlastně odhánějí. Ignorují i ten fakt, že obětování se je zbytečné.

Když matka zemře u porodu, její dítě jen obtížně přijímá život. V takových případech pomáhá, když se dítě dívá do očí své matky a řekne, "Mámo, vím, jak obrovskou cenu jsi zaplatila za to, že můžu žít. Přijímám život, který jsi mi dala a udělám s ním to nejlepší. Odpočívej v pokoji a věz, že budu žít tak, aby tvoje obět nepřišla nazmar." Přijmout život takto, to je láska na vyšší úrovni než slepá láska, kdy duše dítěte říká, "Mámo, nemohu žít plně, protože jsi zemřela a já se cítím vinen."

Láska na vyšší úrovni vyžaduje, abychom se vzdali magické víry, že můžeme změnit kurz životů našich rodičů k lepšímu, když se obětujeme. Vyžaduje, abychom transformovali slepou lásku, která vytváří opakované utrpení v lásku, která léčí.

Magická přesvědčení a dětská láska, která s nimi jde ruku v ruce, jsou sdružena s pocity síly a nadřazenosti. Dítě skutečně věří, že jeho nemoc nebo smrt může osvobodit jeho matku nebo otce od nemoci nebo smrti.
Skutečná lidskost nám umožňuje překonat takovouto nadutost.



Muži a ženy

Rád bych se nyní vrátil k řádu lásky ve vztazích mezi mužem a ženou. Je to téma, které je nám velmi blízké. Mnoho lidí se před tímto tématem ostýchá, jako by to bylo něco, co je třeba držet v tajnosti. To co dělá muže a ženu rozdílné, opravdu rozdílné, je často pečlivě skryto. Nebo můžeme říct, že je to chráněno. Je to místo, kde můžeme být nejsnadněji zraněni. Je to domov studu; studu, který chrání poklad před znesvěcením. Je to také místo, kde se cítíme nejvíce zranitelní..

Někdy lidé mluví pohrdavě a přezíravě o "lidském sexuálním pudu " a zapomínají, že to je základní síla, nejhlubší síla, která určuje celý život a zajišťuje jeho pokračování. Je to síla, která nás povolává do své služby ať chceme nebo ne. Kdyby rozhodnutí vzít si jeden druhého a mít děti bylo racionální, nikdo by to nemohl udělat. Lidé to dělají, protože proudění přirozené tvořivé síly se vyjadřuje v naší sexualitě. Skrze tento pud, tuto sílu jsme v hlubokém souznění s duší světa. Sexuální pud je nejsilnější důvod. Všechny ostatní motivy a racionální rozhodnutí blednou ve srovnání se silou, která je za tímto pudem.

První požadavek řádu lásky mezi mužem a ženou je, že muž přiznává, že mu chybí a že velmi potřebuje to, co představuje žena, a že ať se snaží jakkoli těžce, nemůže dosáhnout toho, co žena už má. A láska vyžaduje, aby žena přiznala, že jí chybí a že potřebuje to, co představuje muž a že ať se snaží jakkoli těžce, nemůže sama dosáhnout toho, co muž již má. To znamená, že oba se cítí nekompletní a uznávají to.

Když muž přizná, že potřebuje ženu a že se stává mužem skrze ni, a když žena přizná, že potřebuje muže a stává se ženou skrze něj, potom jejich vzájemné potřeby je navzájem hluboce spojí. Právě proto, že uznávají svou potřebu jeden druhého. Toto pouto dovoluje muži přijímat ženskost od svojí partnerky jako dar a ženě přijímat mužskost od svého partnera jako dar od něj.

V některých kruzích jsou muži a ženy povzbuzováni rozvíjet v sobě opačné stránky sami ve víře, že je to tak správně. Ale představte si pouto mezi mužem, který rozvinul ženskost v sobě a ženou, která v sobě rozvinula mužskost. Protože nepotřebují jeden druhého, jak může být jejich vztah hluboký? Ale jestliže se oba vzepřou touze rozvinout v sobě opačné pohlaví, potom je jejich potřeba jeden druhého bude držet spolu.

Pouto mezi mužem a ženou

Když muž a žena berou jeden druhého v plném smyslu mužskosti a ženskosti, potom jejich láska vytváří mezi nimi pouto, které nemůže být rozpuštěno. Toto pouto vůbec nesouvisí s morálními učeními nejrůznějších církví o nezrušitelnosti manželství. Dovršení lásky v tomto smyslu vytváří pouto bez ohledu na manželství bez ohledu na manželství či jiné rituály a ceremonie.

Můžeme toto pouto vidět z jeho účinků. Například jestliže lidé lehkomyslně opustí partnera se kterým jsou takto svázáni, mají problémy udržet si nového partnera. Nový partner cítí jejich pouto a nemůže k nim najít, nemůže být plně otevřený a zranitelný. Například žena tajně cítila, že byla lepší než první žena jejího nového manžela a byla přesvědčena, že ho také dokáže učinit šťastnějším. Nicméně po několika letech byla náhle neschopná intimnosti se svým mužem. Tímto způsobem nevědomě uznala jeho pouto k jeho první ženě a také vlastní loajalitu s první partnerkou. Ztratila svého muže stejně jako první žena předtím.

V rodinných konstelacích často vidíme, že druhá žena si drží distanci od nového muže jako by nemohla přijmout ho plně protože on je stále zavázán jinde.

Také můžeme vidět hloubku tohoto pouta podle jeho následků. Zpravidla je nejtěžší konec první lásky, nejbolestivější. Rozchod je většinou lehčí podruhé a potřetí ještě lehčí.

Toto pouto není to samé jako láska. Někdy se stává, že pouto je velmi hluboké, i když je tu jen málo lásky, nebo naopak je tu velká láska a malé pouto. Pouto je vytvářeno fyzickým aktem, sexem. Z tohoto důvodu se to často děje při incestu a znásilnění. Jestliže se obět znásilnění nebo incestu později chce připoutat hluboce ke svému partnerovi, musí se nejprve správně vypořádat s tímto prvním poutem. Negativní účinek prvního pouta se oslabí, když jej uznáme a první partner, i když to byl například násilník, od nás dostane náležitý respekt. Jestliže je první pouto nenáviděno a je pojímáno jako něco hanebného, má to později vliv na naši schopnost navázat nové pouto za lepších okolností.



Hierarchie

Ovocem lásky mezi mužem a ženou jsou jejich děti. Zde je také skrytý řád, který podporuje lásku mezi dětmi, jejich místo v rodinné hierarchii. Rodinná hierarchie sleduje tok času, takže ten, kdo přichází první, je před těmi, kdo přichází později. V rodině jsou rodiče před dětmi. Jejich láska jeden k druhému založila rodinu a byla tu před jejich láskou k dětem. V některých rodinách děti přitahují plnou pozornost obou rodičů. V takových rodinách už nejsou rodiče těmi prvními a nejsou nejprve párem, ale spíše rodiči, a jejich děti většinou trpí.

Když si láska rodičů jeden k druhému jako muže k ženě a ženy k muži zachová svoji prioritu, děti se cítí velmi pohodlně a spokojeně. V takových rodinách, otec říká implicitně svým dětem, "Vidím vás takové, jaké jste, ale také ve vás vidím vaši matku a miluji ji a respektuji ve vás." A matka říká dětem, "Vidím vás takové, jaké jste. Ale když se na vás dívám, připomíná mi to, jak hodně miluji a respektuji vašeho otce, protože ho ve vás také vidím." A rodiče říkají jeden druhému, "Když se dívám na naše děti, miluje tě a respektuji víc než cokoli." Potom je rodičovská láska k jejich dětem pokračováním jejich vzájemné lásky, ale jejich láska si zachovává prvenství a jejich děti se mohou cítit volné.
Mnoho rodin je dnes druhými nebo třetími rodinami. Například, když muž a žena měli předchozí vztahy a přináší s sebou do nového vztahu děti, kdo má potom prioritu?

Rodiče jsou rodiči svých dětí předtím, než se stali novým párem. Jejich láska k dětem není pokračováním jejich vzájemné lásky k novému partnerovi. V takové situaci musí nový partner uznat, že láska k dětem tu byla dřív než láska k němu a největší díl tedy patří dětem - a samozřejmě skrze tyto děti - prvnímu partnerovi. Jen tehdy, na konci řetězu, plyne láska k novému partnerovi. Jestliže oba partneři akceptují tuto hierarchii, potom může jejich láska kvést.
Ale když jeden z nich říká druhému, "Chci být první před tvými dětmi," potom jejich nová láska je ohrožena a nemůže trvat dlouho.

Když pár přivede děti do nového vztahu a potom mají děti spolu, pak pořádek je ten, že nejprve jsou rodiče prvních dětí, pak nový pár, potom rodiče společných dětí. Páry, které respektují tento přirozený pořádek a jeho vliv na svůj vztah se mohou vyhnout a mnoha konfliktům ve svém vztahu.

To bylo tedy krátké nastínění několika důležitých zákonů lásky, které můžeme pozorovat, když pracujeme se vztahy mezi mužem a ženou. Také bych měl připomenout, že existují zákony, které platí pro páry bez dětí a také pro homosexuální páry.

Na závěr bych vám rád vyprávěl příběh o lásce.

Dvojí štěstí

kdysi dávno , kdy měli bohové k lidem a lidé k bohům ještě blízko, žili v malém městě dva zpěváci, kteří se jmenovali Orfeus.
Jeden z nich byl velký Orfeus. Vynalezl chitharu, druh kytary. Když na ni hrál smyčcem a zpíval, celá příroda kolem něho byla okouzlený. Divoká zvířata mu ležela u nohou, nejvyšší stromy se nakláněli k němu dolů, aby ho slyšely. Nic se nedokázalo postavit na odpor síle jeho hudby. A protože byl tak skvělý, ucházel nejkrásnější ze všech žen. A tady začaly jeho potíže.
Krásná Eurydike zemřela během svatebního obřadu, a Orfeovi vypadl z rukou pohár zdvižený vysoko nad hlavou. Ale pro Orfea neznamenala smrt konec. S pomocí svého umění našel vchod na podsvětí a sestoupil do říše stínů, překročil řeku zapomnění, minul pekelné psy a živý předstoupil před trůn boha smrti a oslovil ho svou písní.
Bůh smrti Eridyké propustil, ale připoutal ji k sobě poutem. Orfeus byl tak šťastný, že si toho ani nepovšiml.
Vydali se na cestu a Orfeus za sebou slyšel kroky své milované. Bezpečně minuli pekelné psy a překročili řeku zapomnění a pustili se ke světlu, které už v dálce viděli. Náhle Orfeus uslyšel Eurydičin výkřik. V panice se otočil a spatřil stíny noci, byl sám. Bez sebe bolestí, zpíval svou labutí píseň, "Ztratil jsem svou nejdražší, mé štěstí je pryč navždy."
Unikl z podsvětí, ale to, co spatřil v říši mrtvých, mu nedovolilo žít jako běžnému smrtelníkovi. A když ho ženy zvaly na slavnosti mladého vína, Orfeus odmítl a ony mu za to zaživa odtrhaly úd po údu.

Jak velké bylo jeho neštěstí, tak neužitečné bylo i jeho umění. Ale je známý po celém světě.

Druhý Orfeus byl obyčejný člověk. Nebyl velký hudebník, zpíval v ústranní pro prosté lidi. Nebyl nijak úspěšný, ale dělal je šťastné a bavil je. Nemohl se zpěvem živit, tak dělal obyčejnou práci, vzal si obyčejnou ženu a měl obyčejné děti. Občas zhřešil malým hříchem a byl skoro tak šťastný jako každý jiný člověk. Žil velmi obyčejný život a zemřel starý a spokojený.

Ale, nikdo ho nezná -- kromě mně.


(převzato z www.konstelace.arcs.cz, www.hellinger.com)